Rok 2012 již otevřel svou náruč a vklouzli jsme do něj, jako kdyby se nic nedělo. Rok 2012 se obrnil. Jasně vyřkl své: NE! TAKHLE už ne. Katastrofy, úmrtí, počasí, osobní trable i nemoci – vše je jen shoda okolností, shoda náhod, zkrátka.. stává se to stále a vyšší míra je pouze sugesce. Není, nebyla, nebude. Vzrůstající míra není sugescí, nábrž trvá už roky, snad je rok 2012 jen vyvrcholením, jen maximální možnou mírou negace, abychom si uvědomili, co se děje. Zapomínáme na přátelé a udržujeme jen povrchní a prospěchářské vztahy, topíme se v dluzích a povinnostech a zapomínáme na rodinu, obětujeme se materialistické společnosti, protože „jinak to nejde“, neslavíme zásadní svátky, jakmi dřív byli Vánoce, ale spolu s ostatními se snažíme jen napodobit kouzlo vánoc, modernizovat je. Neplatí to jen o Vánocích… Snažíme se vypadat co nejlépe, ne cítit se co nejlépe. Snažíme se působit, že děláme, co je v našich silách a ne dělat, co je v našich silách. A zakrýváme to jen potřebou přizpůsobit se okolí. Abychom..měli kde bydlet, měli co jíst, aby nás šéf nevyrazil, aby nás nikdo nepomlouval…Pokrytecky a bez čistoty, a přesto se mezi námi najdou ti, kteří se diví, co se okolo děje. Mnohem častěji ti, kteří  to nevidí, zaslepeni, s očima uvnitř sebe, s očima zaslepenýma, se zafačovaným srdcem, aby se k němu nikdo nedostal. Ti, kteří nevlepí svému dítěti nebo milovanému člověku  pusu jen tak na ulici, ti kteří neřeknou slova lásky, když  nemusí… A člověk to vidí čímm dál častěji… když venku drží své dítě za ruku, usmívá se na něj a říká: miluju tě, pak ho pustí běhat, válet se do sněhu…  lidé se tváří, že děláte něco nepřístojného – a to už jen tím, že se usmíváte. Obejmutí mezi přáteli? Pomalu mizí a zjišťuji to i u svých nejbližších. Materialismus a přetížení, vyzdvihování financí nad lásku. Naše skomírajícÍ psychika a smutné obličeje nám ve velké dávce vrací vše, co dáváme. Negativismus vrací negaci – uvolněnost přináší úsměv. A jsem si jistá, že kdo se drží úsměvu, kdo se pokouší být vnitřně svobodný a milovat bez předsudků, bez strachu, bez „ale“, tak se dočká lepšího světa, který si sám vytvoří.

Můj první (ač následující)  příspěvek vznikl jakožto krátká úvaha, spíš jako soukromé povzdechnutí, s nádechem naděje….